Jmenuji se Michaela Sýkorová. S manželem Jiřím vychováváme postižená dvojčata Julinku a Jiříka. Děti se narodily předčasně-ve 25. týdnu těhotenství. Následky předčasného porodu si děti ponesou celý život. Julinka je prakticky nevidomá (má zachovalý jen světlocit -rozezná den a noc, ,,vidí” rozsvícené světlo). Dále má dětskou mozkovou obrnu, poruchu mentální a poruchu vývoje řeči a při teplotách jí trápí febrilní křeče. Jiří má též dětskou mozkovou obrnu, oční vady, poruchu řeči, je nesoustředěný, neklidný.

Dětem je téměř 13 let. Za tu dobu jsme ušli dlouhou cestu. Prognózy byly takové, že nebudou chodit, pravděpodobně ani komunikovat. Díky každodenní dřině tomu tak naštěstí není. Od narození jsme cvičili Vojtovu metodu, dodnes jezdíme na speciální rehabilitace, Julince stále stimulujeme zbytky zraku, aby nezapomněla využívat ty malé zbytky, které má. Pro děti je nyní nejdůležitější cvičení, které je stále udržuje v kondici. Stále mají problémy s rovnováhou, s jemnou motorikou, syn zakopává. Julinka je díky slepotě závislá na pomoci druhých. Nebudu se zde rozepisovat, čím vším jsme již prošli. Třináct let je dlouhá doba. Jen chci napsat, že úsilí, které jsme vynaložili pro naše děti má velký smysl, neboť vidíme pokroky dětí. A to je pro nás to hlavní.

Julinka je na svoje možnosti šikovná slečna. Je žákyní ZŠ Speciální v Jindřichově Hradci. Od první třídy Julince pomáhá osobní asistentka. Bez této služby si již docházku ani nedovedu představit. Paní asistentka dceři pomáhá jako doprovod, dohled při všech aktivitách ve škole i mimo ni, pomáhá při oblékání, stravování apod. Julinka se učí bodové písmo, základní počty, praktické dovednosti. Již šestým rokem hraje na klavír v ZUŠ v Jindřichově Hradci. Hudba je její svět. Zpočátku Julinka měla problémy zmáčknout klávesu – její prsty byly málo pohyblivé a těžce ovladatelné. Ještě dnes má problémy, ale už jsou oproti původním mnohem menší. Sama dokáže jezdit na kole -odrážedle, které má upravené. Juli je veselá slečna, která miluje hudbu, hmatové knížky, ráda kreslí, má ráda pohyb. Proto jsou pro ni rehabilitace důležité. Prognozy byly, že nebude chodit. První krůčky udělala až v pěti a půl letech. Od té doby mnohokrát spadla a nabila si nos. Nikdy nic nevzdává. Tím nás učí jak jít dál a bojovat s dětskou obrnou, která čas od času ukáže svou sílu. Speciální cvičení je jediný způsob nápravy. Vidíme výsledky po každém pobytu.

Jiřík je žákem běžné ZŠ v Jindřichově Hradci. Též má osobní asistentku, která synovi pomáhá. Jiří má oční vadu, většinu učebnic a textů, sešitů synovi zvětšujeme. Učení mu stěžuje nesoustředěnost, neklid. Má omezení v tělesné výchově. Z důvodu dětské mozkové obrny zakopává, má problémy s rovnováhou. Nemůže hrát míčové hry apod. To ho trápí asi nejvíc. Nemůže s dětmi sportovat, ač by rád. Jiří je technicky založený, miluje počítače, telefon. Neustále něco rozebírá. Jinak je to veselý kluk, který miluje hudbu. Samostatně začal chodit ve čtyřech a půl letech. Strašně se bál. Hodně zakopával, měl často úrazy. Dodnes má problém s rovnováhou, jemnou motorikou. I pro Jiříka je speciální cvičení velmi důležité.

Manžel pracuje jako řidič. Já, bohužel, pracovat nemohu. Plně se věnuji dětem. Péče o dvě takto postižené děti je velmi náročná. Ale vidím, že je to správná cesta, neboť Jiřík a Julinka prospívají, stále se posouvají vpřed. Bohužel, finanční náklady na rehabilitace jsou veliké. Proto si vás dovoluji poprosit o finanční pomoc pro naše děti. Speciální rehabilitace je účinná a podle mě jediná cesta jak bojovat s dětskou obrnou. Vždy vidíme zlepšení . V minulosti jsem oslovila i pojišťovnu a žádala o úhradu. Bohužel, jsme se dočkali jen zamítnutí.

Prosím vás o finanční pomoc pro Julinku a Jiříka na speciální rehabilitaci do Centra Hájek. Moc mě mrzí, že vám musím takto psát. Prosit vás …