Můj milovaný portugalský dům
Potřebujeme k životu své sny. Někteří z nás pak sny měníme v cíle. Mým velkým životním snem, později cílem, stal se velký krásný dům v Portugalsku.
Nemám rád zimu. Schází mně v zimě kontakt se zahradou, schází mně teplo a hlavně mně schází slunce. Utíkat před šedou zimní oblohou do Portugalska je mně skvělým řešením.
Dvacet let pracuji sedmdesát hodin týdně. Mám svoji práci rád, i život, který žiji. Jak jdu životem, pomalu začíná ubývat energie. S ubývající energií je důležité mít svůj cíl, na který se můžeme těšit. Věděl jsem vždy, že i v portugalském domě budu hodně pracovat. Bude to však práce v zahradě na terase, jak mám rád. Kde začíná scházet přirozená energie k práci, beru tuto ze svého okolí. Ze slunce, ze zahrady, ze své velké rodiny.
Život dokáže být zábavný a překvapivý. Když se můj sen stal téměř skutečností. Když už jsem natahoval ruku ke klice svého nádherného domu. Objevil se Hájek.
Podporuji roky stacionář pro postižené děti. Můj kamarád Marcel Šik sám má postiženého Samuela. A byl to právě Marcel, který vzal moji ruku z kliky portugalského domu a dal mně do této zaprášený klíč rozpadlého hotelu.
Stalo se to v září 2011. Těšil jsem se na nákup svého vysněného portugalského domu. Těšil jsem se, že si splním svůj mnohaletý sen. Když přišel Marcel s prostou prosbou:
“Kup starý hotel. Vybudujeme tam velké rehabilitační středisko pro postižené děti. Dětem, které stát odepsal, dáme světovou rehabilitaci. Dáme těm dětem šanci prožít lepší životy.”
Marcel Šik za mnou přišel s naprosto bláznivým nápadem. Koupit starý hotel a přinést českým dětem cenově nedostupnou rehabilitační metodu Adeli. Chtěl dát svému Samuelovi a tisícům dalších šanci prožít kvalitnější životy. Marcel zaslepený svým snem neviděl, jak ekonomicky šílený podnik před nás položil.
Chtěl bych napsat, že jsem neváhal ani minutu a do podniku se s Marcelem pustil. Možná to tak napíši, až mně bude osmdesát. Až budu vzpomínat a výpadky paměti nahradím lepším obrazem, jak sám sebe. Pak možná svým pravnukům budu vyprávět, jak jsem statečně nehnul ani brvou a do opravy hotelu se vlastníma rukama pustil.
Dnes však ne. Dnes se ještě dokážu vidět reálně. Nechtěl jsem ten hotel koupit. Chtěl jsem svůj dům v Portugalsku. Svůj milovaný portugalský dům s výhledem na krásnou krajinu zalitou sluncem. Dům, kam bude jezdit celá moje velká široká rodina. Viděl jsem, jak nereálný Marcelovo plán je. Viděl jsem, jak to ekonomicky nemůžeme nikdy zvládnout. Věděl jsem, že ten projekt je naprostá šílenost a Marcela odmítl.
Jsou věci, které už z hlavy nevyndáte. Věděl jsem to hned, jak smutný Marcel odcházel. Přemýšlel jsem o těch dětech. O Samuelovi. Přemýšlel jsem o potřebě pomoci tam, kde stát selhal. Uvědomil jsem si, že jen stacionář k pomoci nestačí. Uvědomil jsem si, jak významně změní kvalitu života schopnost vlastních kroků. Uvědomil jsem si, že můj sen o zimách pod portugalským blankytným nebem se vzdaluje.
Ten dům jsem tenkrát nekoupil. Vyměnil jsem práci na slunné terase za dvacetimilionové dobrodružství s Marcelem. Koupil jsem hotel, který Marcel přestavuje. Dívám se z okna na temně šedou zimní oblohu. A v hlavě mám pětiletého kloučka, který po intenzivní rehabilitaci udělal své prvé samostatné kroky. Po pěti letech bez pohybu nesměle chodí. Kůži mám bílou, sluncem netknutou. V duši mám však léto.
Ten hotel bychom sami nikdy neopravili. Jenže ten projekt je jak kouzelný. Když jsem nejvíce propadal skepsi, začali se objevovat skvělí lidé. Jeden za druhým. Stejní blázni. Blázni, kteří měli velkou chuť pomoci. Blázni, kteří změnili nereálnou utopii v krásné místo plné pozitivní energie a pomoci potřebným dětem.
Koukám se na tu temně šedou oblohu. Jednou si ten dům v Portugalsku koupím. Velký a krásný. Hned co opravíme druhou část hotelu, vybudujeme jízdárnu a další potřebné procedury k rehabilitaci. Jednou si ten dům koupím. A pak v tomto pohostím všechny, kteří pomohli vdechnout Hájku život.
Váš David Mencl